Před chvílí mi bylo z něčeho smutno, něco mne naštvalo, něco mne potěšilo, udělalo mi radost, já si uvědomil, že to nemám komu říct, protože jsem doma sám. Tak jsem to v sobě utlumil. Ono to není zase tak důležité, jak se zprvu zdálo. Sedl jsem si na zem na meditační polštářek, na chvíli jsem se uvolnil, zasnil, zabral se do představ. Pak mne začaly brnět nohy, což mi připomnělo, že je čas vrátit se do mé reality, vstát a žít dál. Proč tak brzy? Chtěl jsem sedět déle.
Detail / Odpovědět